Kategorie: Home

Liška obecná

Liška obecnáVzhledem k tomu, že bohužel nevyšla únorová fotocesta na Island (storno jednoho účastníka + absence zimního charakteru počasí), měl jsem letos více času na fotografii zvířat. Zima a podzim jsou z mého pohledu nejatraktivnější období pro fotografování zvířat, kdy sníh napomáhá fotografovi izolovat rušivé prvky v krajině, je přirozenou odraznou plochou při lomu světla a navíc dotváří společně s fotografovaným objektem příjemnou atmosféru. I během třetího výjezdu na Vysočinu počasí přálo, vznikly fajn fotky, pár jich najdete příloze článku.

Zpět


 

Liška je relativně štíhlá psovitá šelma s poměrně dlouhýma špičatýma ušima a dlouhým huňatým ocasem. Stavbou těla a lebky se liška jen málo liší od slabšího psa. Tělo je 100 až 140 cm dlouhé včetně oháňky a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Oháňka měří 35 až 45 cm. Tělesná váha značně kolísá, udává se rozpětí 4 až 10 kg, výjimečně může přesáhnout i 12 kg. Pohlavní dimorfismus (rozdíl mezi jedinci založený na základě pohlaví) je nevýrazný.

Nejobvyklejší barevná kombinace je rezavá srst na většině těla, dolní část obličeje, břicho a konec ocasu žlutobílé, nohy a uši na konci černé. Kromě této barevné kombinace se v přírodě běžně vyskytují ještě dvě další, tzv. stříbrná a černá. U domestikovaných forem se vyskytují i další zabarvení. Zejména u rezavé formy existuje široká škála odstínů barev a diferencí ve velikosti různě barevných ploch, takže lze říci, že stejně zbarvené lišky prakticky neexistují. Trvalý chrup má 42 zubů podle vzorce 3,1,4,2/3,1,4,3. Mléčný chrup má pouze 28 zubů.

 

 

Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: šelmy (Carnivora)
Čeleď: psovití (Canidae)
Rod: liška (Vulpes)

Chování

Liška se dokáže pohybovat rychlostí 40 km/h, tedy asi jako pes . Svůj revír v okruhu 6–8 km si vyznačuje vizitkami, což je trus poznamenaný pachem žláz.

 

Potrava

 

Liška je relativně nenáročný všežravec. V bývalém Sovětském svazu bylo popsáno na 300 druhů živočichů a několik desítek rostlinných druhů, kterými se živí.[5] Je schopná se v případě výpadku oblíbené kořisti rychle přeorientovat a velmi ráda dává přednost tomu, co je snadno ukořistitelné a má vysokou energetickou hodnotu (oportunismus v potravě). Složení potravy je tak silně závislé na místních podmínkách. V přepočtu na myši spotřebuje 15 až 20 myší denně (tyto a další údaje podle

Rozdělení potravních zdrojů vypadá zhruba takto:

  • Myš a jí podobní hlodavci (lumíci, hraboši, veverkovité, pískomili): Tvoří převážně - až na lokální výjimky - jednu z nejdůležitějších kořistí. Jsou k dispozici ve dne i v noci téměř celoročně.
  • Ptáci (převážně pěvci, hrabaví a vodní ptactvo) tvoří sekundární okruh potravy.
  • Králík může místy tvořit hlavní kořist (zejména v oblasti dun. Obdobně, ale méně často, též zajícovití, dikobrazovití, mýval severní a vačice.
  • Žížaly loví zvláště na vlhkých loukách. S ohledem na vysoký obsah tuku a proteinů tvoří energeticky velmi hodnotnou potravu. Kromě toho pozře i brouky, housenky a plže.
  • Žáby, ještěrky a ryby.
  • Zajíce, koroptve polní, kachny divoké, jehňata atd.: Liška nemá fyzickou dispozici k úspěšnému ulovení zdravých dospělých jedinců, mláďata nebo oslabené dospělé kusy však ulovit dokáže.
  • Srnčí zvěř: Lišky mají schopnost ulovit dospělý kus, pokud je omezen v pohybu vysokým sněhem. Obvykle ale strhává pouze srnčata do 2 měsíců věku. Průzkumy v různých zemích v různých ročních dobách doložily vliv lišky na stav srnčí zvěře: Na okrese Berner Mittelland (v kantonu Bern) bylo odhadnuto, že jedna liška od května do června uloví průměrně jedenáct srnčat.[12] Ve Skandinávii, kde ve druhé polovině 70. let a v 80. letech došlo v důsledku rozmachu svrabu (prašiviny) ke značnému úbytku liščí populace, stoupl počet srnčat, která vodila srna ještě na podzim, o 30 %. Stav srnčí zvěře pak stoupl o 64 %. Na norském ostrově Jøa (oblast Nord-Trøndelag) odlovily lišky téměř polovinu srnčat v prvních měsících života. Na nedaleko od Jøa ležícím ostrově Storfosna (oblast Sør-Trøndelag), kde se liška nevyskytuje, pošlo proti tomu jen 18 % čerstvě vržených srnčat. Na ostrově Jøa přitom padlo za oběť lišce více srnčat hledajících úkryt na loukách. Předpokládá se, že lišky dokázaly z chování srn vyčíst, kde se srnčata skrývají. Jen velmi zřídka liška ukořistí koloucha jelena lesního.

Nepřátelé a konkurenti

Stejného rodu

 

Liška obecná je jasně dominantní vůči ostatním druhům rodu liška (vulpes). Polární liška se zcela jasně vyhýbá tlaku lišky obecné, když obývá prostor dále na sever, kde je přísun potravy příliš omezen, aby uživil tělesně silnější lišku obecnou. Zatímco severní hranice výskytu lišky obecné je dána poklesem úživností, životní prostor lišky polární je na jihu vymezen právě výskytem lišky obecné. Jak liška polární, tak obecná, byly obchodními společnostmi s kožešinami zavlečeny na téměř každý ostrov od Aleut po Alexandrovo souostroví (jihovýchodní Aljaška) v letech 1830 až 1930. Lišky obecné přitom soustavně vytlačovaly lišky polární, přičemž jediný lišák byl sám schopen vybít všechny polární lišky na jednom z ostrovů v roce 1866.[14] V místech, kde oba druhy žijí společně, se polární liška vyhýbá konfliktu s liškou obecnou tak, že dává přednost lumíkům a mořem vyvrženým zbytkům, zatímco hlodavce z čeledi hrabošovitých (Arvicolinae) přenechávají lišce obecné. Oba druhy si vzájemně dáví liščata, pokud se naskytne příležitost . Liška obecná je vážným konkurentem lišky korsaka, poněvadž oba druhy celoročně loví stejnou kořist. Liška obecná je přitom silnější, lépe vybavená k lovu ve sněhu hlubším než 10 cm a úspěšnější v lovu středních a větších hlodavců. Korsak předčí lišku obecnou pouze v polopouštních a stepních oblastech . V Izraeli liška kana uhýbá lišce obecné do skal, přičemž se zjevně vyhýbá touto osídleným nížinám. Liška obecná je dominantní i vůči lišce šedohnědé (Vulpes velox) a lišce velkouché (Vulpes macrotis). Liška velkouchá ustupuje své větší kolegyni do více aridních oblastí, zatímco liška obecná osídluje bývalé oblasti lišky velkouché změněné lidskou civilizací. Liška obecná oba druhy zabíjí v boji o potravu a nory. Výjimku tvoří liška šedá (šelma), která lišku obecnou vytlačuje, kdekoliv se s ní setká. V minulosti se tyto dva druhy potkávaly jen zřídka, jelikož liška šedá obývala silně zalesněné a poloaridní oblasti, zatímco liška obecná oblasti stepní a vlhké. Konflikty se ale stávají častějšími v důsledku odlesňování, které nutí lišku šedou osídlovat životní prostor lišky obecné.

Ostatní

Vlci mohou zadávit a sežrat lišku obecnou při potyčkách o kořist. V oblastech Severní Ameriky, kde je místy rozšířen kojot, má liška obecná snahu se oblasti rozšíření kojotů vyhýbat. Při kontaktu dochází k různým situacím, od antagonismu až po netečnost. Většinou je agresivita na straně kojotů, k agresivitě lišky došlo jen několika případech, pokud neuvažujeme reakce na agresivitu kojota nebo kontakt kojota s mláďaty lišky. Někdy jsou lišky a kojoti viděni společně při konzumaci kořisti. V Izraeli sdílí liška obecná životní prostor se šakalem obecným. Tam, kde se potkávají, soupeří o téměř identický okruh potravy. Liška obecná ignoruje pach a stopy šakalů, ale vyhýbá se blízkému kontaktu. Studie ukázaly, že v oblastech se zvýšeným výskytem šakalů došlo ke značnému snížení výskytu lišek právě z důvodu identického okruhu potravy.

Liška obecná je dominantní vůči psíku mývalovitému, občas dáví mláďata psíka nebo ukouše dospělého jedince k smrti. Jsou známy případy, kdy liška útočí vniknutím do nory psíka. Oba druhy soupeří o myšovitou kořist, a to zejména na začátku jara, kdy je potravy nedostatek. V Tatarstánu byly útoky lišky obecné příčinou v 11,1% úhynu psíka mývalovitého.

 

Myslivost

Myslivci mohou využit více způsobů lovu, a to:

  • norování - za pomoci loveckého psa (tzv. norníka) je liška vytlačena z nory, liščata pes vynese po odstřelu lišky nebo jsou vykopána.
  • hon - při honu na drobnou zvěř je možno lišku odstřelit spíše náhodně. Zastřelené lišky se při výřadu tradičně kladou do první řady, před ostatní drobnou zvěř.
  • čekaná - pomocí stop lze najít místo kde se zdržuje nebo její noru, a na těchto místech se pak čeká, až se liška objeví, popř. se pokládají návnady - tzv. újedě, tedy kusy masa sloužící jako návnada. To je však problematické z hlediska veterinárního zákona
  • šoulačka - pomocí stop, zvláště na čerstvm sněhu, tzv. na obnově, nebo loveckého psa, který může lišku vystopovat, pak může dojít k odstřelu
  • vábení - pomocí vábniček (např. zaječího vřeštidla nebo myškovačky) lze přivábit lišku z velké vzdálenosti. Liška se na rozdíl od jiné zvěře nevábí napodobením hlasu jiné lišky, ale napodobením hlasu kořisti - vřeštění poraněného zajíce nebo pískání myší.
  • lapání - česká legislativa dovoluje užívat jen pasti, které chytí živočicha neporušeného nebo jej okamžitě a bezbolestně usmrtí. Proto není přípustné užívat např. dříve populární železa. K lapání lišek tak připadají v úvahu pouze sklopce. Nepřípustné je rovněž trávení lišek, ať už orálně podávanými jedy (strychnin, arzenik, síran thalnatý) nebo dokonce vysoce nehumánním plynováním nor.

 

zdroj: wikipedie

 

Galerie

Zpět

print Formát pro tisk

Webdesign|Marek Kokeš